Operace - část 2.

27. listopadu 2014 v 12:00
Druhý den ráno přišla sestřička a naměřila mi 37,4°C. Vážně se na mne podívala a já se lekla, že je zase po operaci. Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem před chvilkou vylezla ze sprchy, tak jsem ji požádala, ať mne příjde přeměřit za chvilku.
Přišla a teplota byla již normální. Ovšem změřila mi tlak. Jednou, dvakrát, třikrát...a šla pro nový tlakoměr. I na něm pokusy zopakovala dvakrát a pořád se ukazovaly příšerné hodnoty.
Já se nedivím. Jsem plašan a tlak mi vylítne kvůli blbosti, ne tak před operací.
Naštěstí to nakonec nebylo překážkou, protože já už si přála jen jediné - mít to za sebou.



A pak jsem si jen natáhla kompresní punčochy a čekala.
Protože mne přeložili z předchozího dne, tak jsem měla slíbeno, že tentokrát čekat nebudu a půjdu na řadu první. Kolem půl deváté pro mne přišla sestra, vzala jsem si tašku s věcmi na JIP, sedla jsem na vozík a už mne vezly. Asi 15 metrů. V pohodě to šlo jen přejít přes chodbu, ale předpis je předpis.

Na předsálí jsem se vysvlékla a sestřička přes mne chodila prostěradlo a s omluvami, že se mnou bude na pojízdném lůžku drncat dvakrát přes práh mne dovezla na sál. Tam jsem si lehla na operační stůl a udivilo mne, že mi čouhají nohy. Pošoupla jsem se co nejvíc to dalo, ale přesto mám dojem, že mi nohy trošku přečuhovaly. Prý jsem moc vysoká.

Představila se mi anesteziologická sestra a začala mi zavádět kanylu. S žílami mám velký problém, takže to chvilku zabralo (ale dělala to velmi opatrně, že jsem to skoro necítila) a mezitím se mi představila operující paní doktorka a paní anestezioložka. Paní anestezioložka viděla na mně a hlavně na tlaku, že jsem těsně před kolapsem, tak mne jen hladila po tváři, že to bude dobré a popoháněla sestru s kanylou, že potřebuje aby mi to do těch žil už teklo.
Pak jsem jen slyšela "Tak už vám tam ty panáky posílám, už to musíte cítit". Já koukala nahoru a fakt nevím, viděla jsem jako nějakou nástěnku s labyrintem, ale jestli tam něco takového bylo nebo ne, fakt nevím. Ale asi těžko. Tak jsem jen paní anestezioložce řekla, že zatím cítím možná tak jednoho malého panáku rumu. Zasmála se a říkala, že hned to poznám. Nástěnka se začala vlnit ...A měla pravdu, odhaduji, že do tří vteřin jsem byla totálně v limbu.

Kolem poledne jsem se probudila na JIP. Rozřezané břicho (vertikální jizva 18 cm-ale to mi řekli předem, že bude velká a upřímně řečeno bylo mi i jedno, jak velká bude) jsem cítila minimálně, ale opravdu ukrutně mne bolela bedra. Musela jsem mít v sobě nějaké oblbováky, ale na záda nezabíraly. Přišla se na mne podívat operující paní doktorka, té jsem si jen stěžovala na bolest zad a ptala se jí, zda si nemohu potrhat stehy v břiše, že se bojím pohnout. Ujistila mne, že je to zašité vše tak, že se fakt nemusím bát hýbat. Pak se mi to vše zase ztrácí. Se zády jsem asi naříkala delší dobu, podkládaly mi je, abych je dostala do jiné polohy, masírovaly chladícím gelem. Pak jsem jen prosila o sklenice studené vody, teplý čaj jsem odmítala. Chuderky sestřičky se se mnou nalítaly. Pila jsem jak po těžkém flámu. A další lítání bylo kolem mého otřesně vysokého tlaku, který nešel srazit. To volaly ke konzultaci i pana profesora, si matně vzpomínám. Kolem odhadem třetí hodiny se sestřička ptala, jestli si chci zatelefonovat. To jsem chtěla a tak se ještě zeptala, zda mi smí otevřít tašku a podat mi ho. Samozřejmě jsem souhlasila. Ochotně tedy z tašky vytáhla mobil a podala mi ho. Tak jsem mohla nahlásit domů, že z narkózy jsem šťastně probuzená. Mimochodem, někomu bývá z narkózy prý špatně, ale u mne v pohodě, žádné zvracení nebylo a ani závratě.

Pak přišla noční sestra. Komunikaci s touto sestřičkou si už asi víceméně pamatuji. Ptala se co záda, tak sem jí říkala, že pořád bolí. Doporučila mi, ať se snažím otáčet na jeden a druhý bok, že to mám rozhýbávat, protože ráno mne stejně bude nutit vstát. To byla nová informace. Doteď jsem jen ležela na zádech.
Ono se ale řekne otočit. Do jedné ruky vám kape kapačka, na druhé máte rukáv tlakoměru, na hrudi dvě čidla, cévku na moč, dren a další čidlo na prstu. Pomaličku jsem to zkoušela. Mám dojem, že mi s první otočením sestřička i pomáhala. A úleva na záda se zakrátko opravdu dostavila. Valily do mne jednu kapačku za druhou, v podstatě nonstop až do rána dalšího dne. Spát se dalo jen přerušovaně, protože co půl hodiny vám ruku sevře tlakoměr nebo začne přístroj hlasitě řvát, když si nechtěně strhnete čidlo z hrudi či z prstu.

Brzy ráno přišly studentky a za jejich pomoci jsem vstala a šla do sprchy. Vstát byl zážitek. Hlavně proto, že jsem se bála, že si potrhám stehy. Bolesti jsem v klidu neměla žádné, jen při tom vstávání.
Kolem deváté přišla vizita a Dr. mi vytáhla cévku a dren. A chtěly mne převézt na pokoj. Řekla jsem, že to zkusím dojít, když jsem došla i do sprchy, bylo to fakt jen pár metrů. Tak sestřička mne podpírala a já se první šnečí rychlostí odšourala na pokoj. Předtím mi ještě noční sestřička řekla, že opiáty mi dokapaly ráno a měly by vydržet do oběda, tak ať si pak na oddělení řeknu o injekci proti bolesti.

Bylo mi doporučeno, že se mám pokusit i trochu chodit. Tak jsem si hrdinně došla přes celou dlouhou chodbu pro čaj. No a do pokoje jsem již málem nedošla, jak se mi udělalo šíleně zle. Hlava se mi motala jak na kolotoči, slila jsem se potem a měla mžitky před očima. Tak jsem okamžitě zalehla, nadávala si do aktivních pitomců a ani se už nehla. Tak jsem poznala, že má operace se přece jen řadí do kategorie těch velkých a neměla bych blbnout.
Pořád jsem čekala, kdy začnu mít bolesti, když ty opiáty mají fungovat jen do oběda. Ale nic. Když jsem ležela v klidu, tak jsem o nějakém břichu ani nevěděla.

Kolem dvanácté byl oběd, který se podával, jako všechna jídla, na chodbě. Odšourala jsem se ke stolku a hleděla na tři knedlíky s neidentifikovatelnou omáčkou. Jelikož byl pátek a já jedla naposledy v úterý ráno doma snídani a pak na oběd v nemocnici jen malý šálek bujónu, tak jsem měla hlad jak vlk. Nakonec to jídlo nebylo chuťově špatné a kdyby mi to nebylo blbé, tak bych snad ten talíř i vylízala. Rozpačitý Jen polévka byla, jak i všechny následující dny, naprosto nepoživatelná. Ale možná to bylo i tím, že jsem měla naordinovanou dietu.
Ještě se musím přiznat k jedné věci ohledně jídla - jídlo bylo v takových vyšších termotácech a rozhodně se mi nechtělo se s rozřezaným břichem naklánět hodně dopředu, abych dosáhla do talíře a mohla spořádaně jíst příborem. Takže příbor jsem nepoužila za celou dobu pobytu v nemocnici ani jednou a jedla vše lžící. A bylo mi úplně šumafuk, co si kdo o tom myslí. I když myslím, že to nikdo ani nezaregistroval, každý měl problémy sám se sebou.

Pak už následovalo jen ležení v posteli. Sestřičky se chodily průběžně ptát, zda něco nepotřebuji nebo nechci něco proti bolesti. Večer jsem si injekci přece jen vyžádala. Ne proto, že by mne operační rána bolela, ale bála jsem se noci, když se nějak neobratně pohnu. Tak jsem dostala jednu proti bolesti do zadku a jednu na ředění krve do břicha. Injekcí do břicha jsem se bála, ale ta do zadku bolela podstatně víc. Připomnělo mi to injekce Pendeponu, který jsem v dětství často dostávala. Ten byl stejně nepříjemný.

Zpětně mohu jen říci, že jak na oddělení, tak i na operačním sále a JIP se všichni chovali naprosto úžasně. Lékaři i sestřičky. Fakt mají mé velké díky.


A jak to probíhalo po operaci dál, to zase příště.Usmívající se
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 15:13 | Reagovat

Konečně druhá část! :-) Podle toho co píšeš, jsi fakt bojovnice.
Těším se na další část.
Mimochodem, když mluvíš o tom Pendeponu.. mám za sebou první injekci, dostala jsem ji v pondělí a řeknu ti, že takovou bolest, jako bylo tohle, jsem opravdu dlouho nezažila. Okamžitě jsem se jim tam složila a ještě teď mě od injekce bolí celá noha a polovina zad. Mám před sebou ještě 5 dávek. :-(

2 Radka Radka | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 20:32 | Reagovat

Jsem ráda, že to dobře dopadlo, i když není vyhráno. Pamatuji si na kolegyni, kterou lékař důrazně varoval, že ta její operace není legrace a musí se dva měsíce hlídat. Kdepak, ona byla chytřejší a neustále zvedala vnuky, až si potrhala stehy.
Také raději volím metodu více se šetřit, protože pak se to vše může vymstít. Dobrý postup jsi zvolila :-)

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 2. prosince 2014 v 17:12 | Reagovat

Jsi velice statečná. Zvládla jsi to na výbornou. Držím ti pěsti, aby i uzdravování po operaci probíhalo bez komplikací, tak jak má:-) Hodně štěstí :-)

4 andorea andorea | 2. prosince 2014 v 18:16 | Reagovat

[2]: Na zvedání těžších věcí si dávám pozor a ještě asi delší dobu budu muset. Třeba dnes jsem chtěla vzít věci z úložného prostoru v sedačce a zjistila jsem, že je to tak těžké, že to nerisknu zvednout. :-? Tak to holt počká až někdo příjde. :-)

5 andorea andorea | 2. prosince 2014 v 18:19 | Reagovat

[3]: Děkuji moc :-). Příští týden jdu už asi do práce, ale sedím v kanclu, tak to půjde. Zatím to musím zaťukat, ale vše je OK a pooperační období jsem měla v podstatě jako dlouhodobou dovolenou. A za posledních 26 let jsem si tak neodpočinula. Snad jsem teď něco nezakřikla. 8-)

6 AURIL AURIL | Web | 2. prosince 2014 v 19:37 | Reagovat

Myslím, že je moc dobře, že ses svůj operační zážitek rozhodla takhle veřejně hodit do placu... hodně lidem, které něco podobného čeká, by to mohlo dost pomoci :-)

7 Anidea Anidea | E-mail | Web | 4. prosince 2014 v 19:41 | Reagovat

To je strašně napínavé vyprávění. Kdysi mi taky odložili operaci o den, tak vím o čem mluvíš. Jsem ráda, že nakonec Ti všechno dobře dopadlo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama